Introvertní disko aneb Já bych ty skinny džíny zakázala!

V Boro klubu se nám docela líbí. Je tam takovej ten typickej, zatuchlej, hospodskej smrádek, mají tam Poličku jen za 22,- a občas se tam samozřejmě konaj celkem dobrý akce.

Tahle pártoška byla charakterizována jako "fatální akce pro zvrhlé gurmány". Hráli tam ti údajně nadějní Table spolu se Schwarzprior, které, jak jistě chápete, jsme si po četných reportech našeho kámoše Hipsterskýho Trojúhelníka prostě nemohli nechat ujít, už jenom proto, abysme o tom mohli mluvit...

Na místo jsme dorazili něco málo po půl desáté (bo jsme studenti pracující až do pozdních hodin), na scéně už vřískali Table, ale prej teprve druhou písničku. Po prvotním rozčarování a negativních tichých úvahách nad tím, že čumíte na dalšího člověka, co má na hlavě sestřih "naxavieradolana" a lehounkým kroucení hlavou, se ale všechno rozplynulo. Chlapíci vypadali, že se dost stydí, což je mně osobně sympatický, bo se taky jako dost stydím, a když se jim v jednu chvíli "zaseknul" synťák (aneb můj myšlenkovej pochod ve stylu "Aha, to asi není schválně", když se už patnáct vteřin ozývá stále jednotnej zvuk a týpek s vyděšeným výrazem kontroluje všechny kábly) se zpěvák tváří jak boží umučení a poté do mikrofonu tiše vyřkne jakousi omluvu. Jinak ten zpěv se mi dost líbil, takovej trochu emo naléhavej, kterej docela dobře koresponduje se všema těma zvukama a hlukama na pozadí. No, ale těžko říct, co z nich ještě vyroste...

Po pivní pauzičce rozjíždějí svoje introvertní disko Schwarzprior. Co naplat, nikde jsem nějak nezjistila, jestli je tahle "hudba" myšlena vážně nebo ze srandy (doufám v onu druhou možnost). Bylo to zvrhlé, a to nejen kvůli jejich podivné imidž provinčních rádobyumělců. Píšu to na tomhle místě už podruhé - nemám ráda tenhle "ani-zpěv-ani-rap", kdy se ani jedno z toho nedělá pořádně, a ještě k tomu do toho ten člověk pak začne tak šíleně řvát, že máte chuť strčit si prsty do uší. A děcka - když už zpívám ve svojí rodné řeči, bylo by fajn, aby těm textům bylo rozumět. Nebo to snad nebylo česky?

Ale aby to nebylo jen negativní, v hlavě mi uvízlo pár zajímavých slovních spojení, která budu zřejmě teď často používat v běžných konverzacích. Fakt by mě zajímalo, jaký drogy musí člověk brát, aby přišel na takový hlášky jako "smrt láska chcaní" a "monolog tma Lady Gaga". Jo a ty vizualizace byly občas i celkem nápadité, udělala jsem díky tomu pár zajímavých fotek.

No aspoň, že si umělčici z FaVU v nevkusných hadrech po babičce zařádili. My si zařádili až na improvizované afterparty.

Jo krásná minulosti, překrásná budoucnosti, stavím se v současnosti

Jak Priessnitz vyjeli s Aloisem Nebelem na turné po České republice!
I nás postihla vlna textů typu "Ještě to nekončí ještě to nezačíná.... Slunce ukrytý ve vlasech máš", proto jsme nemohli odolat spoustě plakátů rozvěšených po Krně/Brně s pozvánkou na koncert, který se udál 15. 9. v klubu Mersey. Musím se přiznat, že jsem tam byla prvně a objevila jsem balkon a !ještěže! jsem potkala někoho cestou, jinak bych tam nedojela, protože moje předpoklady o tom, že NO JASNĚ ŽE VÍM KDE TO JE byly prostě totálně pomýlené, dojela bych možná do té ZOO, jak se tam furt leze do kopce a nikde nic není, ani sloni! No co naplat nechat na hlavě jedině. Každopádně to byl asi po měsíci, no dalo by se říct, po více měsících smysluplný koncert v Krně/Brně, Jef Barbar(a) - haha, se nedá počítat moc mezi ... no jestli se to může vůbec někam počítat, možná tak do recese, ale pártoška to byla. To jo! Vrátím se k jádru věci. Klub byl našlapanej jako blázen, pomíchaný generace, nadšená řada před klubem, hlasité rozhovory, pokuřování a nebezpečné očumování. Věkový průměr tak okolo třiceti. Pro hipstery, diskofily a jiný pseudoindividua nebylo místo. Nebylo tam místo celkově, protože abyste rozuměli a mnozí určitě ví jak to tam vypadá, když se naskládá XY - fakt nemám odhad (smích) na tento prostor málo metrů krát málo metrů, všichni se brání tomu, aby si nezapálili, protože vzduch je přece jen trochu podstatnej pro život a když vidíte ten set list a cítíte ten pot už na začátku, jako jo bylo to varování a motivace KUŘÁKU vydrž to! Jo a měla jsem štěstí prostě jsem zabojovala a dostala jsem se až k tomu malému vyvýšenýmu pódiu (to pódium je prostě úlet slovo) a viděla jsem ty chlapíky v těch asi nejlepších letech, ale to já ještě neumím porovnat, jsem jako mladá, ne? Jsem mladá na to, abych říkala, že chlapisko ve 47 letech vypadá fakt jako dobře, ale jako řekla jsem to no, tak já nevím, jsem se zamotala do toho zase. A tak jsem si držela toho svého Heinekena, protože jsem posh jakože nóbl a pila jsem to jak buran, protože to nesmím přehánět, takže jsem to držela za hrdlo, jak v těch amerických filmech, kde se to cucá na baru a diskutuje se o smyslu života, ale o tom smyslu jsem nemluvila, protože mě to nezajímá, nejsem v pubertě, ne? A taky nevím proč bych to dělala.

Když chlapíci - v nejlepších letech začali hrát převážně lidem co se do těch nejlepších let dostávali. Ale to byste viděli, jak oni řádili, kam se hrabeme my mlaďoši, jsme střízlíci a tak jsem se jen kochala prostorem, hudbou a příjemnou oddaností publika, která si prozpěvovala texty společně s Jaromírem, haha, který se tak rozjel, že jste mu mohli vidět i pohlavní chloupky, jako kdo je neviděl, tak má čeho litovat. Připíjel si ze sklenice bílého vína a pak nás teda pohoršil, s největším vtipem to říkám, aby bylo jasno, tím, že si objednal Starobrno a nasával ho s chutí. Asi nemá chuťové pohárky, není se čemu divit, když je to vášnivý kuřák. A taky jsem to párkrát ofotila, musela jsem jim způsobit trochu ozáření z toho blesku, ale tvářila jsem se, že jako pohoda, ale nedivila bych se kdyby mi jeden z nich vrazil facana za dočasné oslepení. A celkově házeli jeden vál za druhým ... V parku, Jan, Střepy - střepy fakt miluju,

...... Jeremiáš, Malej chlapec, Děláže, páání co vám můžu povídat, kdyby ještě hodili do placu Drahá a V samotách tak se rozpustím radostí a budu tam ty písně přímo zpívat ve křiku, takže ještě štěstí, že to nezahráli. Jaromír se pak tak rozjel, že otočil mikrofoon k publiku a nechal ho, ať ty refrény prostě dojede za něj, slyšela jsem nějaké ohlasy, že to se teda nedělá, že si nezaplatili za to, aby tady zpívali lidi, ale mně to nevadilo, příjemná otevřenost k publiku a žádní protivní co si to jedou jen odehrát a pak zase zmiznou a zase řekli, že Brno je fakt super, ale to víme, to je jasná věc. A dokonce se mi líbili i lidi co se tam vynořili s těma zapalovačema a připomnělo mi to trochu Brontousaury, jak měli koncert na Strahově, milovala jsem to. Milovala jsem country celýho národa... když jsem byla malá.

Frnda open pártoška '11 hell yeah!

Těžká jsou (nejen) rána opilcova, přesto nepřekonám tu neodolatelnou touhu podělit se s vámi, jak jsme se měli včera na brněnském otvíracím večírku podzimní koncertní sezóny, nebo chcete-li poprázdninové afterparty po klasicky mizerném kulturním létě v Brně.

Přijedeme na prýgl, už se lehce stmívá, u prvního stánku si objednáváme Staroprameny, abychom si dodali odvahy na složitou cestu k podniku zvanému Sokolák, kde se měla konat ona akce. Po malém zmatení, která je ta prudká zatáčka doprava z instrukcí pořadatelů, jsme nakonec kráčeli za davem po prudké zatáčce doleva, tmou a houštinami oklopení, svůj strach jsme zaháněli rozebíráním veselých historek z mládí a nejnovějších drbů.

U vchodu milé slečny z Minimon.cz dali nám po předložení vstupenky bez okolků plastový FRNDA OPEN přívěsek a Starobahno v plechovce zadarmo. A jak se říká, darovaném pivu na značku nehleď, tož jsem ho do sebe kopla a musím řéct, že to nebylo zas až tak špatné, jak jsem čekala, ale možná jen tu starobahní chuť překonala chuť plechu z plechovky, kterou mám spojenou s příjemnými okamžiky svého života. Nicméně žlutoskvoucí stánek s nápisem Černá hora mě potěšil a dojal skoro k slzám a já se při zvucích tradiční cimbálovky jala pro dalšího pivsona právě sem.

Zanedlouho po cimbálovce nastupuje oblíbená partička komiček Čokovoko v sexy hadřících. Světla se střídavě rozsvěcují a zhasínají (=můžeme krást, jak nám poradil jeden z moderujících moderátorů), údržbáří z Bystrca to rozjíždějí v prvních řadách, řveme "Evo!" na plnou hubu, ale ony to stejně nezahrajou. Pecky z nejnovějšího alba publikum příjímá vlažně, zatímco hitovky typu Vladova zpověď a Etapy v životě ženy nás všechny rozvášní. Té Evy, Evičky, je ale škoda. Byl to velký fail večera, na který jen tak nezapomenu.

Jdeme na další pivsony a na podiu se už připravují Kalhotky, celým jménem samozřejmě To žluté, co máte na kalhotkách. V mých kruzích kolovaly fámy, že Kalhotky se při vystupování schovávají za slušivé masky, aby je nikdo nepoznal, však včera jsme poznali, že tento element je již minulostí a Kalhotky vystupují v úplně normálním oblečení, dokonce ani ne v kalhotkách, ačkoliv si matně vzpomínám, že zpěvák měl na sobě pouze kostičkované trenýrky klasického střihu. Jinak to znělo podle očekávání, jako vožralej Hložek s Kotvaldem, ale hlavně, že zahráli to Brno. Objímám se s místním hipsterem, aspoň mi není zima. Piju jeho víno a dnes doufám, že nemám mononukleózu nebo něco horšího.

Mám rozmazáno, dotěrní údržbáří z Bystrca do nás valí bůhvíco a sahají na nepatříčná místa, však po upozornění toho nechávají a jdou něco udržovat do backstage. Začínají hrát Vložte kočku. Pro někoho sračka, pro někoho nadějná kapela s potenciálem. Nevím k čemu se přiklonit, pohybovali se střídavě na obou protipólech. My ale opouštímě místo činu záhy, jdeme tmou a houštinami, nic nevidím, ale nijak mě to nevzrušuje. Doteď ten konec nechápu.

Za lo-fi fotky děkuju Béčku.